Webinář Hry pro mozek i srdce

 

28. květen je Světový den her, ale to není jediný důvod, proč si hrát. Komenského „škola hrou" platí i obráceně. Hra není jen relaxace. Při hře se učíme nové věci, dozvídáme se něco o sobě i o spoluhráčích a zároveň trénujeme paměť a koncentraci.

  

Zveme Vás na hravý miniwebinář Hry pro mozek i srdce.

 

Webinář se koná 6.6.2019 od 16:00 do 16:45 hodin. Přihlašujte se emailem na informace@familienservice.cz do 31.5.2019.

 

Nezůstávejte se svými starostmi sami!

Dáša Najrbtová, krizová telefonní intervence

dasa.najbrtova@familienservice.cz

Burnout: Zpět do práce... a všechno bude jinak?

 

Dříve nebo později si každý člověk postižený vyhořením položí dvě  otázky: Podaří se mi nový návrat do mé profese? a Co můžu udělat pro to, abych se hned zase nevyčerpal?

 

Jakmile odezní nejsilnější známky vyčerpání a myšlenky se znovu začnou vracet k práci, upadne většina osob postižených syndromem burn out do opačného extrému. Zpočátku má totiž mnoho pacientů pocit, že musí svůj pracovní život od základu změnit. Manažeři uvažují, že si raději otevřou penzion v horách nebo u moře a právnička si pohrává s myšlenkou, že se stane léčitelkou. Ze statistik však vyplývá, že jen velmi málo lidí po krizi skutečně zcela změní povolání.
„Když lidé poznají, že mohou opravdu sami něco změnit, ztrácí původní myšlenka začít úplně jinak svou původní přitažlivost", vypozorovala Nicole Plinz, vedoucí terapeutů v Centru pro léčení stresu Kliniky Asklepios v Hamburku. „Znovu se pro ně stává reálným návrat na původní pracoviště."

 

Systemický poradce Hans Dieter Gimbel z Duisburku doprovází již řadu let klienty při jejich opětovném zařazení do pracovního procesu. Důležitou pomůckou, kterou při přípravě na návrat do práce používá, je vizualizace: „Představte si baterii, na které zelená žárovka signalizuje hodně energie a červená málo. Mezitím existuje ještě mnoho dalších odstínů." Na základě zkušeností je Gimbel přesvědčen, že „Lidé mají velmi dobrý cit pro to, co jejich baterie právě teď ukazuje!"

 

Vaše šance je opustit roli oběti!
Někdy je na prvním sezení s koučem zřejmé, že klient ještě zdaleka není fit pro svůj job. V takovém případě je třeba se zamyslet: Jak obnovím znovu své síly? Teprve když se množství energie pohybuje v zelené oblasti, je člověk zralý pro návrat. A zde jednoznačně platí: Ven z role oběti! „Klienti musí nejprve vědět: Co chci? A co můžu udělat sám/sama pro to, aby vše běželo tak, jak si přeji?", vysvětluje Gimbel. Teprve na tomto základě je pak možné setkat se s vedením a kolegy za rovných podmínek - umět se postavit sám za sebe a zároveň spolupracovat. Protože jedno je jisté: Nejistota a pochybnosti jsou na obou stranách!

 

Většinou se postupuje dál podle tzv. „Hamburského modelu" pár hodinami práce denně nebo polovičním úvazkem.  V této době je nutné mít světelné signály na vlastní energetické baterii stále pod kontrolou: Nabíjí se? Stejný stav? Prázdnější?... „Pokud klient opravdu chce zpátky do práce a zároveň ví, co musí změnit, probíhá znovuzačlenění většinou dobře", uvádí Gimbel. Když se baterie občas dostane do červených hodnot, je třeba se ptát sám sebe: Co by mi mohlo pomoci vrátit se do zelených hodnot? Co mne zatěžuje a jak to mohu změnit? Dělám moc velké kroky nebo snad příliš malé? Kdo by mi mohl pomoci? Gimbel shrnuje zkušenosti svých klientů: „Nejde o to stát se jiným člověkem. Jde o to posunout laťku a změnit nastavení: Kolik budu dávat? Jak moc budu pracovat, jaký výkon chci podávat? Jak se můžu o sebe dobře postarat? Krok po kroku se tato zpočátku poněkud hrbolatá cesta stává schůdnější, člověk postupně vpluje do běžného pracovního dne. V ideálním případě mu dodávají první úspěchy novou sílu. Cítí se znovu dobře v pracovním týmu, cítí, jak se mu vrací jeho výkonnost zpět. Dokáže rozeznat staré vzory a klíčové podněty, zamyslet se nad nimi – a zacházet se zátěží jinak než dříve. Potom se může zdařit pracovat takovým způsobem, ve kterém se péče o sebe sama a angažovanost už navzájem nevylučují."

 

Místo útěku vyrazit vpřed
Někdy z toho vyplyne i to, že je třeba v práci změnit podstatné věci.
Někdo předá osobní zodpovědnost dál. Jiný si sníží pracovní úvazek. Nebo člověk skutečně změní firmu/zaměstnavatele nebo dokonce i povolání, protože cítí: To už se ke mně nehodí!. Tyto změny jsou konzistentní – protože se nejedná o útěk, ale o logický důsledek vnitřní změny.
Dát se na útěk je oproti tomu spíš nevýhodné. Miriam Prieß, lékařka a koučka, která často doprovází vedoucí pracovníky po vyhoření, to občas řekne klientům bez obalu. Jako například jednomu mladému vedoucímu, který po vyhoření opět převzal nový projekt. Tento mladý muž za ní přišel a řekl, že se asi bude muset zase nechat uznat práce neschopným: Zase toho na mne začíná být příliš. Miriam Prieß se ho zeptala přímo: Proč si to myslíte? Muž odpověděl, že časový plán nelze dodržet a že prý mu také schází jedna odborná síla. Lékařka se ptala dál: Proč si o tom prostě nepromluvíte se šéfem a nevyjasníte si situaci? A mladý muž si sám uvědomil, že už byl na cestě k útěku do vyčerpání místo aby šel do konfliktu. Obrátil se na svého šéfa. Našli společně konstruktivní řešení. Symptomy vyčerpání u mladého muže zmizely. „Kromě toho se tento mladý vedoucí pracovník zbavil stigmatu slabého člověka, který na něm po nemoci ještě ulpěl", vysvětluje Miriam Prieß.


Autorka článku: Carola Kleinschmidt
Je diplomovaná bioložka, novinářka a certifikovaná trenérka v oboru komunikativní psychologie na Institutu Schulz-von-Thun University Hamburk. Zabývá se již 15 let tématem „Zdraví a svět práce". Její knihu „Bevor der Job krank macht" (Než z práce onemocníte) označil časopis Stern za jednu z nejlepších publikací na téma burnout. Následovaly knihy „Das hält keiner bis zur Rente durch" (Tohle nikdo až do penze nevydrží, 2014) a „Burnout – und dann? (Burnout – a co potom?,2016).
Carola Kleinschmidt přednáší a pořádá workshopy pro organizace a firmy na téma „Dobrá práce & psychické zdraví"  www.carolakleinschmidt.de


Doprovázíme zaměstnance a zaměstnankyně našich firem při návratu do práce
po vyhoření: sos linka pme Familienservice.

 

Překlad do ČJ a redakční úpravy: Dáša Najbrtová